Třiapadesátka /skautský oddíl Šedá Střela Plzeň
Historie oddílu od roku 1997
Od roku 1997 se vedení oddílu vystřídalo více vůdců a tak za ně za všechny převzal jejich úlohu br. Jirka Křenek - Václav a sepsal tuto nejnovější část historie našeho oddílu, dejme mu tedy slovo:
1997
Tábor se uskutečňuje pro skauty 3 týdny, pro vlčata dva (společný týden se týká těch starších z chlapeckého a dívčího oddílu).
Na tábor se navracíme na staré tábořiště k soutoku Výrovského a Kosovského potoka.
Tábor tentokráte probíhá trochu netradičním způsobem - první týden tábora je společný pro Šedé rovery a rangers. Tento týden byl nezvykle zproštěn větší části táborového drilu a byl zaměřen především na pohodu. Ještě nezvyklejší se nám potom zdál nájezd vlčat a návrat k táborovému řádu na další dva týdny. Ale všechno má své. Otec letošní celotáborové hry (CTH) Sošky (nebo spíš Šošky) byl bratr Turbánek. Závěrečné kolo hry mělo pro Jirku a Baumana klíčový význam v jejich dosavadním i budoucím životě - po víceméně neúspěšném zápolení ve hře během tábora nakonec prohráli i závěrečné kolo, a proto se rozhodli, že začnou časovat světaběh jako před Šoškami a po Šoškách. Útěchou jim v těch těžkých chvílích byla hřejivá věta bratra Rudolfa (ten nesl porážku mnohem lépe): "K večeři budou knedlíky s cibulkou." Tábor je ve znamení bordó triček s hlavou výra.
Na sklonku léta opět vyrážíme se staršími "šeďačkami" na dobrodružné putování, tentokrát podél řeky Střely.
Vlčata i roveři se umisťují na 3. místě v Memoriálu Jožky Knappa.
Na výpravě do Rokycan vzniká roverský pětilístek PATOJIBARA s heslem "Keep up the fire", který bude mít v následujících letech lví podíl na vedení oddílu.
1998
Další zelený víkend byl opět ve znamení okopávání obrubníků - několik nás je dokonce vyfotografováno při této bohulibé činnosti v novinách.
Vlčata vítězí v okresním kole Závodu vlčat a světlušek, na oblastním kole v Přešticích končí na 6 - 7. místě.Získáváme na tuto louku povolení k táboření na léta 1998-2000.
Před odjezdem na tábor na poslední chvíli sbíjíme za hrozných veder podsady z prken darovaných od našeho Old skauta br. Pavla Gallivody. Tábor rozbíjíme na starém dobrém tábořišti u Výrovského potoka.
Po stopách Cyra Smithe nás provází bratr Turbánek. Celý tábor je kořeněn nočním ospalým vysedáváním v Turbánkově stanu a luštění tajné zprávy, což bylo koloritem letošní CTH. Velkým slavným počinem letošního tábora je poražení "velkého stromu" (dva roveři porazili obrovský suchý smrk, bohužel už měl jiného majitele- červotoče a kůrovce). Na podzim vítězíme na Memoriálu Jožky Knappa v kategorii roverů a vlčat.
V říjnu vystupujeme na Radyni při střediskovém výstupu. A dál pokračujeme v práci na klubovně- teď jsou na práci obklady stropů. Zahajujeme hru " Ferda Mravenec". Na oznamovateli se objevuje velký plán této hry.
Dál pokračuje proces utěšování klubovny - po parketové podlaze přicházejí na řadu stropy, aby jim to nebylo líto a pobíjíme je prkny.
1999
V únoru pořádáme s šeďačkami společný víkend se zpívanou a výpravou do bazénu v Mariánských lázních.
Letošní tábor je zvláštní hned několika příznaky najednou. Za prvé místem - tábor se nekoná u Holostřev, ale na tábořišti 77. oddílu Albatros u Hrádku u Sušice, za druhé osazenstvem - na ne příliš velké loučce jsou stojí vedle sebe totiž hned dva táborové kruhy, jeden náš a jeden Šedé střelky. CTH byla tentokrát svěřena do rukou roverské družiny "PATOJIBARA", která se inspirovala v antických bozích a hra se jmenovala PERTYPERLY. Ke zchlazení horkých hlav nám sloužil rybníček nebo ledová říčka Ostružná (táborově Ostružina). Letošní trička jsou tmavě zelená se symbolem tábora.
Bylo věru třeba nejen kvůli solidním vedrům, ale i kvůli nesvárům s "šeďačkami". Záhy se ukázalo, že soužití na jedné loučce nedělá dobře vedením obou našich oddílů a tábor skončil rozvázáním frojndšaftu se šeďačkami, což nás mladší trošku mrzelo. I tak to byl pro všechny krásný tábor s výlety na Svatobor, Rabí...
Vlčata jsou na Knappáku druhá.
Na podzim se ještě odehrává památná událost. do našeho chlapeckého oddílu vstupuje sestra Any. Na změně pohlaví netrváme.
2000
Hned v lednu podnikáme výpravu do Údolí písečného červa, v březnu do Leopoldova poblíž Radkovy chaty. 24. března 2000 také pořádáme téměř masovou akci Setkání po deseti letech obnovy Třiapadesátky. Z pozvaných 170 bývalých i současných členů se jich dostavilo 67, což je také úctyhodné číslo.
Oldskauti brigádami a příspěvky nashromáždili 16 tisíc Kč a zakoupili 7 m teepee pro oddíl na tábor k večerním šplechtům u ohně a předali ho oddílu na srazu generací.
Před odjezdem na tábor opět stloukáme podsady z prken od bratra Galivody, jak jinak než za strašných veder. Na tábor se vracíme k Výrovskému potoku, kde se Patojibara vtělila do role Inků, ve kterých zůstala po celé CTH. Netušíme, že už se poslední rok v klidu brouzdáme k Výrovské přehradě a běháme po "Svážné" a netušíme, že tábořiště nám na další léta zabere nějaká pražská organizace. Záhadným způsobem byla pronajatá louka Pozemkovým Fondem v Tachově odprodána org. GEMINI s.r.o., Praha.
2001
V zimě konáme výpravu na Špičák s ne příliš hojnou účastí. Oddílová rada má plnou hlavu starostí, kam se vrtnout na tábor, protože tábořiště na Výrovském potoce už není "naše". "Naštěstí" se tou dobou rozpadá oddíl Žlutá střela a my jeho zbytky (vlčata: Cimbál, Mandík, Pája, činovník: Šnek) pohlcujeme i s tábořištěm u Ostřetína. Místo je to na náš vkus trochu nezvyklé. Byli jsme zvyklí mít tábor v údolí u potoka. Tohle byla otevřená louka jen s pramínkem vody a s výhledem do širého okolí na kravské pastviny. Trochu nám dělal starosti vítr, který si několikrát umanul, že nám vezme kuchyni, ale nakonec vše dobře dopadlo. Potok zastoupil blízký rybníček s rezavě hnědou čirou vodou. Asi dvě stě metrů od našeho tábora vyrostl tábor smíšeného plzeňského oddílu Žlutá střelka, se kterou jsme hráli známou terénní hru "Kulíkárna". Patojibara tentokrát připravila téměř divadelní CTH Nikola Šuhaj - toho ztvárnil br. Pajasan. Koloritem celého tábora byly endérácké kloboučky, které sehráli roli loupežnických kostýmů. Další výraznou postavou hry byl zlotřilý Kryšpín, kterého obsadil br. Kiwi.
V září podnikáme první nábory na školách, protože máme žalostně málo vlčat a počet dospělých lidí v oddíle přerostl počet dětí. Nabíráme romské chlapce ze sídliště Vinice, se kterými máme bohužel ty nejhorší zkušenosti a ani v oddíle dlouho nevydrželi.
2002
Na jaře se účastníme Západočeského jamboree na plzeňském výstavišti.
Táboříme opět u koňské vesničky Ostřetín. Počet vlčat je opět přibližně vyrovnán s počtem dospělých. Malebné slůvko Mumlava bylo názvem letošní CTH. Nechali jsme se inspirovat hudební skupinou Jablkoň. Hra se tentokrát ponořila do vodní říše a její otěže pevně drželi v rukou strážci pramene a tajemní mniši s píšťalkou.
Na podzim přebírá vedení oddílu od Marka bratr Dzin na slavnostní oddílovce, kam se dostavil i br. Čingo a další oldskauti a oldskautky (Blanka, Danajka...).
Do oddílu se po letech absence (studium mediciny) vrací br. Puštík a jako porodník by mohl ovlivnit nábor do našeho oddílu.
Opět vyrážíme verbovat do škol. Tentokrát dopadají nábory trochu lépe.
Na podzim podnikáme několik výprav (např. podél Berounky).
2003
Z jara podnikáme výpravu na Javornou.
V dubnu jedeme na víkendovou výpravu do ekologického střediska Ametyst, které jistou dobou sídlilo v Černotíně u Dobřan. Jedním ze zakladatelů střediska je sestra Sojka (z Šedé střelky).
Už by to asi chtělo nějakou změnu, ale táboříme opět u Ostřetína. Břímě CTH tentokrát částečně snímá z beder Patojibary čerstvá (o to méně vytrvalá) síla bratr Puštík jeho hra z tématikou burských válek Mafeking. Hra je hezky zdokumentována a hereckými scénkami a taškařicemi jen hýří. Závěr tábora Dzin ozajímavňuje zprávou, že pokládá vedení oddílu a je třeba zvolit nového vůdce. Po dlouhých debatách a rozvahách v týpku i jinde se rozhodujeme, že v září povede oddíl bratr Tomek Křenek. Má to obrovskou výhodu, že k jeho osobě máme bratra dvojče br.Jiřího Křenka, který ho může v nebezpečných okamžicích zastupovat a vůdce oddílu bude chráněn. V srpnu si užíváme roverského putování v Předšumaví, které poslední den Bauman, Tomek a Václav završují heroickým výkonem - pěšky z Velhartic do Plzně za jeden den (cca 70 km).
Neleníme a podnikáme opět nábory ve školách. Náborová hra "Dokresli prasátku ocásek" konečně sklízí úspěch a nám nevadí, že "teď ocásek trochu běží za prasátkem", protože přijímáme asi jedenáct nováčků a konečně se z nás opět stává plnohodnotný oddíl. Každý měsíc pořádáme jednu výpravu.
2004
V únoru bratr výletář Bauman domlouvá s místními skauty výpravu do Kašperských Hor, kde přespáváme v jejich klubovně na lyžařském svahu. Účast je natolik hojná, že se část z nás starších rozhoduje pro přespání ve stanu. Další akcí je také povedená jarní výprava na faru do Domaslavi. Nevšední zážitek nám také poskytnul střediskový výjezd Postřeliny.
Týden před táborem nám bratr Kuře vypravuje velmi špatný vtip, že naše tábořiště u Ostřetína je obehnáno probíjející ohradou a popásají se na něm krávy. No, člověk nikdy neví, a proto jsme se záhy na tábořiště vypravili. Pohled na kravinci ztřísněnou loučku uvězněnou v ohradníku nám zkřivil obličeje v bolestný škleb. Ze zoufalství si říkáme, že kdyžtak budeme vždycky přelejzat přes ten ohradník, a že kravince odklidíme...ale vidíme, že to nikam nevede. Jedeme hned na úřad do Bezvěrova, kde nám vydali povolení k táboření. Ještě komičtější nám připadalo, že hygiena nám tedy vydala povolení na tábor v kravské ohradě. Na úřadě v Bezvěrově nám jakási úřednice sděluje, že starosta je na dovolené. Nakonec se společnými silami dopátráváme, že nám už několik let vydávají povolení na pozemek, který jim nepatří. Paní úřednice nám nabízí náhradou "tábořiště" na zahradě místní mateřské školky.
Ještě večer se schází u Radka v klubovně krizová rada na záchranu letošního tábora. Po všemožně krkolomných návrzích (např. vmáčknout se na louku ke žluťákům) vychází jako nejlepší řešení tábořiště u Kosího potoka. Jediný háček byl v povolení od majitele louky (majitele se nám nepodařilo od zimy sehnat). Během jednoho dne obíháme povolení od lesů a hygieny a začátkem července jako vždycky jedeme šťastně na další tábor. Uf, že nám to ale letos dalo zabrat.
Místo na soutoku Kosího a Kořenského potoka považuji za jedno z nejhezčích tábořišť, na kterém jsme kdy byli. Celotáborová hra si letos vysloužila název podle hlavní postavy, kterou byl charismatický děd, tedy DĚD. Na táboře máme návštěvu, tajemného cyklistu, který je jedním z pronajimatelů louky a člen Woodcrafterského kmenu, který tuto louku několik let využívá. Včas nám bylo oznámeno, že příští rok si musíme najít jiné tábořiště.
V září opět nabíráme několik nováčků ze škol.
Na podzim jedeme na víkendovou výpravu do Prusin - nového působiště Ametystu. Společně se Stříbrnou střelkou hrajeme hru O plzeňský poklad
Vánoční odddílovkou jsme se rozloučili s dalším rokem.
2005
V únoru bratr výletář Bauman domlouvá s místními skauty výpravu do Kašperských Hor. Ano, tento rok je vskutku v čemsi podobný tomu předcházejícímu. Ovšem my víme, že nikdy nic se neopakuje úplně stejně. Kašperští skauti byli vyhnáni z jejich dosavadní klubovny, která nyní slouží v rámci zrůdně komerčního a strojového lyžařského areálu k prodeji piva, párků a jiných pochutin. Inu, doba jde kupředu. Skauti se ubytovali v náhradní klubovně o kousek dál proti sjezdovce. Změna je život. Jistá změna se během Kašperské expedice odehrála i v našem oddíle. Bráška Pája po dohodě s námi opustil oddíl. Další akcí je také povedená jarní výprava na faru do Domaslavi. Pozorný čtenář jistě zaznamenal další nenáhodnou podobnost s rokem 2004. Výpravy do Domaslavi mají vždycky své výjimečné kouzlo. Fara dýchá jakýmsi tajemstvím a vane z ní příjemná energie. Bratříčkové Kasky, Křeček a Mlok zde skládají vlčácký slib na louce u lesa. Mrazivá teplota dodává slibovému ohni trochu jinou atmosféru než při táborových "slibácích".
Propuklo jaro a spolu s ním starosti o tábor. Tábořiště posouváme asi o 9 km proti proudu Kosího potoka k bývalému Českému mlýnu. Letos shánění tábořiště nebylo tak dramatické jako loni, a myslím, že to nikomu nevadilo. Před táborem ještě podnikáme s několika odvážnými vlčaty a skauty (Křemílek, Kotva, Mončičák, Atlet) výpravu do těchto míst. Celá svita je od rána do večera bičována neúprosným vedrem a jen chladivé vody Kosáku jsou nám útěchou. My alergici si přímo chrochtáme, protože pan Mička zrovna svým traktorem žne okolní luka a za ním se zdvihají obrovské žluté pylové mraky.
Konečně tábor. Všichni to známe, celý rok na něj čekáme a teď se zdá, že ten rok byl okamžik. Zase nám ze svého tracku kyne pan Hauptman a jeho paní (snad si to kynutí nevyloží nějak osobně). A přece je to vždycky jiné. Tentokrát nám se stavbou pomáhá několik tatínků, aby věděli zač je toho loket. Na táboře rychle vlčíme. Není divu, protože celý tábor je podmalováván skřeky Mauglího, Baghíry, Balůa, Akély, Rakši, Šedáka, syčení hada Ká... Zase krásná část roku za námi. Pro nás co jsme nastoupili do pracovního procesu byl návrat do Plzně skutečně pecka.
V září opět zahajujeme... a když je září, tak už jsou vlastně skoro Vánoce, a když se přehoupnou Vánoce, tak už je vlastně skoro tábor :-)
2006
Ono se řekne napiš historii oddílu za rok 2006, ale napiš jí... když už člověku není devět a paměť už tolik neslouží, mozkovna se marně snaží upamatovat, co jsem měl dnes k snídani, profouknout záhyby zanesené různým informačním balastem. 
Ale tak, snad přeci jen něco... ano, už si vzpomínám. Boby s fialovou střelou - první vlaštovka mezi mezi oddílovými akcemi, první plůdek ze setkání vůdců v zasněžené Železné rudě. Ne! Není tomu tak. Ono to tam v té hlavě je. Jen si vzpomenout. Před touto první vlaštovkou totiž předcházela jakási nultá vlaštovka, která na sebe vzala podobu dopoledne v tělocvičně s fialovou střelou.
Pátrám dále a již mi na mysli tane další akce. Masivní akce střediskového charakteru: Postřeliny poblíž Tišiny u Kožlan. Z mého pohledu velmi vydařená akce. Celá Střela se jakýmsi způsobem sjela na louce u Tišiny, kde tři dny všelijak zápolila v rámci zajímavých hříček a zábav, především bojovala proti černokněžníkovi Pentamorovi. Nerad bych nějak naši Šedou střelu vyzdvihával nad ostatními oddíly, ale... tedy chlapci, v tom mezioddílovém klání jsme jim všem dali na zadnici. Jnu, i takoví umí být Šeďáci.
Další výraznou záležitost dvatisícešestky mám spojenou především s osobitým horníkem, jehož některá slova bych zde rád zvěčnil: "Zdař Bůh nacházíte se ve štole Ondřeje Šlika kdo to byl Ondřej Šlik Ondřej Šlik byl horník který sfáral v tomto dole to co zde vidíte je důlní čerpadlo zvané horníky Prase jelikož když čerpalo tak chrochtalo nechci urazit pány inženýry ale tato rubačka zvaná Bejčák stála za ho a nikdo z chlapů s tim nechtěl dělat máme mrtvé studené necitlivé hnáty...", a tak dále a tak dále. Čárky a tečky ve větách jsem úmyslně vynechal vzhledem k intonaci a rychlosti řeči Pana horníka. Dokonce jsem uvažoval o vynechání mezer mezi slovy. 
Zkrátka, my kdo jsme tam byli víme, že mluvím o výpravě na letošní tábořiště a ten pán je z hornického muzea v Plané u Mariánských lázní. Hrstka nás průkopníků se vydala očíhnout terén na loučku, kde brzo strávíme dva týdny. Naše louka naštěstí o fous unikla jarním záplavám rozvášněného Kosího potoka, kterým podlehla okolní zabahněná lučiska (krom snad "luk Ženskejch", ale tyto louky byly na omak nepříjemné jako neholená tvář táborníka po jednom týdnu pobytu). Nádhera. Loučka krásně zapadlá, odříznutá od světa, tůň na koupání, romantika k pohledání. Nemohlo nás nenapadnout, že výpravu protáhneme až do tábora, ale to by se asi maminky setsakramentsky zlobily, takže jsme se vrátili zpátky do Plzně a alespoň jsme si neodpustili dvou a půl hodinové zpoždění.
Tááák. Tábor! Je to tu. V šest hodin zvoní budík a já si uvědomuji, že je to po roce zase tady. Dva týdny zcela jiných neměstských starostí. Kdy nás to omrzí? Asi nikdy... Náklad táborových věcí poznamenal (mám chmurné podezření, že trvale) naší klubovničku vyvaleným žulovým kvádrem, který bránil tracku páně Hauptmanna a jeho paní v průjezdu. Táboříme opět u Kosáku, ale opět trochu jinde (blíže k Černošínu), asi o pět kilometrů po proudu :-) Nebudu zde sáhodlouze, ale zajímavě, popisovat táborové dění a vše s tím spojené, poněvadž to přesahuje rámec této publikace (tuto formulku jsem se naučil na vysoké škole). 
Zmíním jen výraznou zvláštnost letošního tábora: byly tam s námi celou dobu dívky ze Stříbrné střelky. Domnívám se, že přítomnost obojího pohlaví na loučce výrazně zkvalitnila tábor. Rytmus cétéháčka udílel na svůj bubínek charismatický šaman, který napomáhal v boji proti mrzké pirátské lůze a spolu s našimi hochy a lesními lidmi dovedl kmen Bílých lidí ke svobodě.
Tábor, prázdniny a horké léto za námi. Řehole začíná. Nástup do školy, do práce či jinam. Zkrátka nic příjemného, až na to, že začíná také skautský rok a tedy další skvostná dobrodružství. Dejme se do toho. Hned první zářijové dny jsme podnikli my, starší chlapci, zátah na základních školách a, jak by řekl bratr Monti, zase nula mínus. Nabrali jsem, tuším, devět nováčků.
Na podzim jsme zasáhli do tradice oddílu tím, že jsme jeli do Kašperek o krásném babím létě, místo tradičního ledna. Příjemné...
Co dál?...co...ano. Oddílové jamboree a Knappův memoriál v jednom skautsky nabitém dni. Na Knappáku jsme obsadili nádherná předposlední místa.
Již na sobě pociťuji, že čtenář musí být četbou notně unaven, proto jsem se jal odstavce sekat, jako Baťa cvičky. Dostávám se k jednomu z posledních milníků roku 2006, a tím byla výprava na faru do Bukovce, jejímž koloritem bylo ohavné deštivé počasí, které nás hnalo do bývalého příbytku monsiňora Říhánka (kněz - bývalý obyvatel fary). Svou záhadnou přítomností nás občas oblažil zvláštní správce fary pan Drudík (zvaný Drudy), kterému bych někdy ještě rád potřásl špičkou ruky.
Letošní zima měla takovou zvláštnost, a ta zvláštnost tkvěla v tom, že vůbec nepřišla. Možná usnula, zapomněla, nebo se jí prostě letos nechtělo, ale zkrátka celou letošní zimu byl podzim. Proto jsem si mohli dovolit tolik podzimních výprav. Poslední z nich už byla pouze jednodenní procházka z Rokycan do Šťáhlav, kde chlapci zkoumali stále se šířící stopu lidstva - odpady.
"Narodil se Kristus Pán, radujmééé séééé...". Šťastný a veselý Vánoce, šťastný a veselý nový rok, šťastný a veselý
2007
Dva tisíce sedum...dva tisíce sedum, co se to tehdy vlastně stalo? Co ono se to tehdy stalo? Únor, obloha byla zatažená, sychravo, šály či šátky na krku, mnozí zdravotně nalomeni až zlomeni. Snad i hutník na nádraží pochrchlával. Tak začínala výprava do přírodního parku Trhoň na Rokycansku. Účast byla tehdy valná podobně jako počasí, den snad mohlo prozářit pouze slunko v našich duších. Trhoň nás objala svými studenými, olezlými větvemi a kluzkými kameny. Nakonec se výprava samozřejmě jak jinak než povedla. V samém závěru výpravy nás počasí zahnalo na čaj do dnes již legendární pizzerie v Holoubkově. Tam totiž Mňahovo srdce zahořelo láskou k tamní velmi pohledné obsluze. Tato hezká vzpomínka zůstane navždy v nás.
Do skautského důchodu daleko, táhneme tedy tu šedou skautskou káru dál a jako plod oddílových rad vzniknul jakýsi táborový cyklus na téma živly (konkrétně tedy: země, vzduch, oheň, voda).
Skočme tedy zjara na zem a to do Domaslavi. Tam totiž probíhala výprava na toto téma a musím říct, že velmi zdařile. Hráli jsme několik povedených her a taškařic, které snad obohatilo všechny zúčastněné. Snažili jsme se na naši matičku podívat z několika úhlů. Jako na planetu, jako na živel...zkrátka snažili jsme se jaksi přiblížit jakou řečí s námi zem mluví a že to není mrtvý objekt, ale živoucí..ehm...bytost.
Pokračujme živelně dál. Oheň. Když oheň, tak výprava do Srní. Jeli jsme na chatu, kterou nám poskytnul Kameník (Cíbův tatínek), který nám vydatně pomáhá všemožnými způsoby, ať už pomocí při stavbě tábora, či půjčováním Katly neboli Cíbobusu. Posílám mu tímto nehmotný dík. Srní se zapsalo asi jako jedno z nejhezčích míst, kam třiapáďa kdy jela na výpravu. Nádherné šumavské hvozdy a roubenka, kterou jsme obývali, stála uprostřed nich. Oheň prohoříval celou výpravou jako červená nit, ať už o něm mluvil čert nebo nukleární fyzik. Poslední větu si dovolím napsat zcela bez kontextu: Navštívili jsme pramen u Hauswaldské kaple. Mně se totiž líbí vyslovovat pojem "Hauswaldská kaple".
Blížíme se k táboru. Na předtáborovce jsem nebyl. Uctím tedy její památku mlčením.
Tábor! (my zasvěcení už se nemusíme rozhňahňávat popisem, co všechno toto magické slovo znamená. My totiž,... my totiž víme.) Opět chvilka napětí bude-li posicíno. Bylo. Jak bych to jen, heršvec, tábor je tak dlouhej a mně se to nechce popisovat... hele podívej se, asi takle. CTH bylo na rytíře a nakonec to vyhrál Tatík.
Tak, to jsem poměrně elegantně vybruslil z popisu tábora. A to už se mi lepí sníh na boty a skoro po kolena se do něj bořím, protože už vůbec nejsme na táboře, ale na výpravě na Křížový vrh a je listopad. My bobujeme, koulujeme se a hlavně jsme na vzduchu (což je poslední živel cyklu).Vybavuje se mi popěvek výpravy a tím jest: "Je to dobře náhodou, že nežijem pod vodou, na vzduchu, na vzduchu, můžem zpívat ejchuchu!" Mno, hlavně, že si zpíváme, ale vlak jsme zase dobíhali.
A to byl taky poslední sníh toho roku. Zima jen nakoukla... A je tu čas Vánoční...
2008
Nemohu zapomenout na zvláštní komorní výpravu na faru do Hřešihlav. Malebná, jaksi kulatá krajina a sychravé podmínky. Jelo nás jen šest, a při dlouhých večerech bez elektřiny se počala rodit CTH. Z klidu nás vytrhla jen tajemná obrovská myš, která spořádala půlku vánočky. "Ta měla ale hlad..." Klid, nebyla to myš.. naopak, byla to kočka.
Třesk! A hned ten Velký... to byl námět dalšího výpravového cyklu. Tedy vznik světa.
Jarní tání nás zaneslo ke Slimom na chalupu do Kosova. Tam jsme se také začali zabývat hlubokou a poměrně starou otázkou vzniku světa. Vynořují se mi vzpomínky na pana policistu z Borovan, který byl znepokojen tím, že pátráme po tom, zda má na kácení v lese oprávnění. Dál si vybavuji skvěle vycvičeného divokého kance, jehož silueta na obzoru mizela, natočil-li se čelem nebo zády, čímž připomínal kapra. Poslední vzpomínkou je pak trvalá rýha na podrážce mé levé prestige, která vznikla bržděním při koloběžkařských závodech.
"První vodní potvory, pak dokonce lezou na břeh." Tak by se snad dal vystihnout hrubý námět další výpravy k nám na chalupu do Neuraz. Nebylo snadné sehnat pár živých trilobitů, brontosaurů a šavlozubých tygrů, ale nakonec se to snad povedlo.
Proud času nás žene dál a dál a vyhodil nás na předtáborové výpravě. Písnička se opakuje, bude loučka posekaná nebo ne.. Napadá mě, že by z tohoto dilematu před lety jistě vznikla hezká lidovka s textem typu: "Éééééééééj, bude posicíííno a lebo ne, lebo dáme stáááány na pole...poseč sedláku, poseč nám lůčku, lebo ti useknu sekérečků ručku...éééééj poseč lůčkůůůů!".
"Byl jsem tak unavený a ospalý, že jsem se skoro neudržel v sedle. Někde jsem musel přenocovat. "Nejlíp někde, kde nejsou vlci," řekl jsem Pírkovi a myslím, že v tomhle jsme byli oba zajedno. Kdo vlastně vyšlapal tu stezku přes hory? A kdo vymyslel, kudy povede? Museli ji vést nad takovými strašnými srázy a kolem nejistých útesů? Kdyby Pírko udělal jediný chybný krok, oba bychom spadli do propasti a nikdo by se až na věky věků nedozvěděl, jak to bylo s Karlem Lví srdce a jeho koněm." ... Tak to byla ukázka z knihy Astrid Lindgrenové Bratři lví srdce, dle níž se odvíjela celá CTH. Dokonalý chlapec Jonatán, Suchárek, Tengil, obluda Katla, Žofka, had Karm, hostinský Jossi a pohádková Nangijala... Na tábor jsme jeli opět se stříbrnými dívkami a naším společným tématem se staly návštěvy (čtěme temným hlasem).
Po táboře nastala pro mě měsíční doba odloučení od oddílu, neboť jsem se na celé září vydal hledat klid, pokoru a vnitřní mír do Hindustánu, a Medle se vydal hned na tři měsíce do Madridu pozvednout tamní vědeckou obec na českou úroveň.
Svatý Ján do kamene vytesán. Vidím skupinku skautů, některé v bělákách (oddílové kalhoty), jak zborcena potem stoupá na Svatého Jána a následně klesá ke Kubrichtvo boudě. Krásná chajdička uprostřed českokraských lesů, odříznuta od elektrické energie. Nocleh nám poskytnuli místní čéesópáci za spálení nějakého křoví. Promiň Pajasane, ale nemohu nezmínit, že jsi nám na této výpravě odhalil, že patrona je futrál na střelný prach.
Na Vánoce už byl Medle doma a mohl se opět chopit kormidla té naší šedé bárky a jistou rukou ji vést dále do cíle. Ovšem jaký ten cíl je?... toť kóan k zamyšlení.
2009
"Remek, dyť to je Remek. Remku tady jsme. Remek.", drmolí podivně ustrojený mimozemšťan na příchovickém nádraží. Nenechme se zmást. Pod komickými převleky se skrývá oddílová rada (teď konkrétně Medle, Mňaha, Smích, Šmudla a já). Bylo to o tom, že hoši nás mimozemšťany učili, jak žít tady na Zemi, a my jsme jim za to odhalovali taje vesmíru. A navíc letos poprvé: jsme spali pod širákem a koupali se v řece.
"Nad Postřelínským údolím proletěl první sluneční paprsek. Ten nejčilejší kohout v tu chvíli otevřel jedno oko a spustil svou ranní písničku. Sluníčko se na sebe rozvlněné podívalo zpříkra v říční hladině a z vesnických chalup se ozvalo někde nabručené, někde radostné ranní zívnutí. Na kostelní věži odbíjela šestá. Ráno jako každé jiné... a přece ne tak docela. Starosta už procitnul, ale ještě chvíli nevstával. Sledoval, jak se po stropě pomalu šíří oranžové světlo a jak se po stěnách pohupuje vzorek záclon. Přemýšlel, co všechno už obyvatelé Postřelína zažili. Byl u toho, když se rozhádaly rody Řepáků a Špenátovců. Vzpomínal na tu chvilku, kdy při šarvátce zbloudilá střela zasáhnula starého mnicha. Právě na tomto místě pak vystavěly společně oba rody kostel a celý Postřelín. Několik let plynul život poklidně jako tok líné řeky, než nad vesničkou roztáhl svou černou dlaň čaroděj Pentamor. Rozpoutal v kraji bouři jakou ani ti nejvrásčitější stařešinové dosud nezažili. Všichni obyvatelé museli společně napnout své síly, aby zlou moc čaroděje odvrátili a mohli znovu svobodně dýchat."... a tak dále a tak dále. To byly Postřeliny 2009 o kouzelném mlýnku. Nerad bych se chlubil, ale podařilo se nám natočit povedený, téměř celovečerní film Postřelínský mlýnek. Oskar již je pravděpodobně na cestě, jestli ne, tak nás někdo přeplatil.
Následuje středisková výprava Světa vlčat (formace světlušek a vlčat), a když středisko tak Střela, a když řeka tak taky Střela. Moc nás věru nebylo, ale počasí nám přálo.
Piš, piš Štětináči dále, už se zase blížíme k táboru... Sosny ševelí a Kosák bublá. V Kořeni potkáváme svérázného ovčáka. Uléháme v tišině, mám pocit skoro jako doma, ten kraj nás už zná a my známe jeho. Strýc Pepin, co nám vozí věci svou vétřieskou, na nás již čeká za plotem před svým domkem: "Tři piva samozřejmě! Chachacha, tak kdypa přijedete?" Je milé, když s vámi někdo počítá, a to i v případě svérázného Pepina. Po dlouhých poradách jsme jeli na tábor sice ke Kosímu potoku, ale zároveň do starověkého Egypta. Neferefre, Menkaure a Semerchet bojovali za svržení nepravého faraóna - slaboduchého Beóna a návrat pravého faraona, který se skrýval v exilu. Bídák a našeptavač Sebeknofru byl nakonec svržen a pravý faraón usedl na trůn. Konec dobrý všechno dobré. Opět se to na táboře stříbřilo dívkami, i když jich bylo trochu méně než vloni.
Zase září a nástup do nového roku. Začínáme zapojovat mladou krev, konkrétně Šmudlovu, Vodníkovu, Smíškovu a Vítkovu. A nejen krev, celé tyto lidi zapojujeme do vedení družin.
V říjnu se konečně realizovala dlouho plánovaná a několikrát rušená výprava na hrad do Velhartic. Dvakrát se výprava rušila pro malou účast, tentokrát se skoro rušila pro velkou. Bylo nás celých třicet osm, což je počet až nepraktický. Když se tato masa dětí vrhla na bílou paní, skoro z toho nevyšla živá.
2010
Leden
O co déle zima přišla, o to déle odešla. První akcí roku 2010 je téměř již tradiční střediskové bobování Světa vlčat. Tentokrát jsme vzali útokem stráň nad nádražím v Železné rudě. Jezdily jsme na všem, co jen trochu klouzalo a ve všech tělesných pozicích, které připouštěly šanci na přežití.
Březen
Dalším počinem třiapadesátky byla povedená výprava k Hracholuské přehradě na chatu (tuším) pana Singera. To, že se výprava zdařila vím jen z výpovědí Tomka, Pajasana a Mandíka. Sám jsem tou dobou dlel na setkání vůdců v Krásnu. Bylo tam krásně...
Květen
V květnu náš oddíl podruhé za dobu své existence jede na chatu naší pratety do Příchovic. Výprava se táhne v duchu grimas naší máti Země. Mám na mysli posuny zemských ker a podobné kejkle, co Země provádí. To bylo cílem si zábavně přiblížit. Navečír jsme se zašli juknout do vyřezaného světa místní řezbářky. Koukali jsme na to jako zařezaní... Před soumrakem jsme si ještě čutli fotbal se skautským oddílem Sluneční údolí ze Starého Plzence, kteří tam úžasnou shodou náhod byli taky na výpravě.
Ten samý měsíc taky vede Kotány družinku našich malých bojovníčků na Závod světlušek a vlčat k Seneckému rybníku. Obsadili jsme, tuším, čtvrté místo, takže pěkná bramborovka. Už tedy nevím, kolik se účastnilo družstev... ani po tom nebudu pátrat ?
Červen
Blíží se tábor. Už se zase vidíme u Kosáku... vytrženi ze světa starostí, povinností, školy, práce...a hozeni na louku uprostřed lesů. Tři týdny zase v jiném světě.
Chystáme se na červnovou předtáborovou výpravu to tam jít, tak říkajíc, zkouknout. Od rána leje. Na nádraží ze stařešin dorážím jen já, z kluků jen Milda a Hurvínek. Mandík by dorazil po obědě. Co teď? Prší a má pršet celý víkend, účast tak žalostná, že by nikdo nepoznal, že jsme skautský oddíl na výpravě. Hutník z výšky smutně sleduje mé rozpaky. Nakonec výpravu rušíme. Holt si počkáme až na tábor. Tam nás bude víc.
Tábor
Zase jedeme! Strýc Pepin měl nohu v gypsu. Dokonce odmítal usednout za volant své "vétřiesky" a zapřáhnout vlek pana Hauptmanna. Nakonec jsme ho však přesvědčili. "To bude bába zase řvát", brmlal si pod vousy Pepin, když gypsem drtil pedál plynu.
Počasí na táboře se dalo vystihnout jedním slovem: vedro. A to pořád.. každý den... vedro.
Ale to jsme si všický zasejc zablbli. "Abecedýýýýýýýýý!!!" To byly vlastně body v letošní CTH. Písmenka do abeced cyrilice, hlaholice, řecká... Stroj času, srdce stroje zhmotňoval rezavý vejfuk. To bylo tak... byli jednou dva bratři - dvojčata. Rimizak byl zlý a Kárbod dobrý. Rimizak udržoval svět nemocný a tak nad ním získával moc. K tomu potřeboval silnou mafii. Kárbod však jeho temné machinace prokouknul. Proto ho Rimizak poslal strojem času do dávné minulosti, aby ho neobtěžoval svou dobrotou. Jinoši z Šedé střely se ničeho nezalekli. S pomocí bylinkáře prof. Frištenského se neohroženě vydali do minulosti hledat Kárboda, neboť on jediný ví, jak uzdravit svět. V minulosti dávali pomalu stroj času dohromady a tak postupovali řekou času dál a dál... od dob krvavého býka, přes časy posvátných dubových hájů, starých alchymistů, dob Karla IV, až přes světové války, komunismus... až se stalo něco, s čím Rimizak vůbec nepočítal. Kárbod se vrátil do přítomnosti! Rimizakova panika nebrala mezí. Jeho vláda nad světem nemocných byla ohrožena...Jak se mohl, k čertu, dostat zpátky?! Utkal se ve velkém souboji se svým bratrem Kárbodem na skále... Rimizak vládl mnoha černými kouzly a uměl uvrhnout na protivníka nemoc. Jeho moc však byla dle zákonů přírody obrácena proti němu samému...Kdo s čím zachází, s tím také schází. Už bylo jasné poselství ve jménech Rimizak a Kárbod. Stačilo je přečíst pozpátku. Kárbod odrazil útoky a Rimizak sám onemocněl všemi nemocemi, které na lid posílal a kterými zotročoval i svou mafii. Nyní ležel Rimizak neschopen pohybu, vyřízen... věděl, čeho se dopouštěl a jak bídný byl jeho cíl... bylo již však pozdě... nebo snad? Ne. Nikdy není dost pozdě. Bylinkář Rimizakovi doručil kouzelný lék - živou vodu. Nyní stanul Rimizak na rozcestí, vydat se směrem ke zdraví a poděkovat svým zachráncům, nebo sklouznout zpět do bahna nemocí a moci. Dlouho seděl Rimizak na skále a skupina zachránců už se obrátil k odchodu... v tom se v nitru Rimizaka cosi pohnulo. Pomalu se zvedl. "Děkuju! Děkuju Vám!" křičel Rimizak a po tvářích se mu počali koulet slzy prozření a pochopení. Všichni pochopili, i Rimizak. V táboře se rozpoutala divoká oslava, čaje, dýza, fet či jak to nazvat. My, co jsme u toho byli, tak nikdy nezapomeneme... a jedem!
"Cýrilice, hlaholice, řecká řecká!!! Cýrilice, hlaholice, řecká řecká!!! CÝRILICE, HLAHOLICE, ŘECKÁ ŘECKÁ!!!! Cýrilice, hlaholice, řecká řecká!!!....... CÝRILICE, HLAHOLICE, ŘECKÁ ŘECKÁ!!!!".
Září
Začínáme zase nanovo osvěženi chvilkou skautského volna. Vedení družin se ujal (a nyní již mohu napsat, že velmi úspěšně) roverský čtyřlístek ve složení: Smíšek, Vodník, Šmudla a Vítek.
Bráška Slim přivedl do oddílu nováčky Davida a Honzu.
Říjen
Na první výpravu jedeme do Kašperských hor do klubovny tamních skautů. Překvapila nás ohrada kolem klubovny, ve které se popásali dvě ovce a kůň. Výpravu jsme pojali jako pohádkovou. Všechny hry ztvárňovaly motivy pohádek z různých koutů světa. Byla to zřejmě poslední výprava roku, kdy jsme ulehli pod širým nebem.
Listopad
Myslím, že ten ďábelský nápad byl z hlavy Mandíka a Tomka. Jet na výpravu do Prahy. "Bude stejně hnusně", obhajovali jsme si tuto netradiční lokalitu. Jako na potvoru bylo celý víkend nádherně babskoletně. Ubytování jsme měli dojednané s bráškou Pandou - pražským skautem. Vystoupili jsme na nádraží a vyrazili do rušného provozu hledat klubovnu. Adresu jsme měli. Dovedla nás před bývalou masnu se zaprášenou cedulí: Lahůdky, uzeniny. Chvilku nám trvalo, než nám došlo, že se nejedná o omyl, ale že skutečně stojíme před skautskou klubovnou. Panda nás zavedl do vykachličkované bývalé masny. Zdálo se mi, že ještě slyším ozvěny řeznických seker a pleskání syrových kýt o pult. V místnosti se muselo stále svítit, protože jediné okno byla výloha zatažená závěsem. Hned před vchodem do masny byla zastávka trolejbusu, takže se o hluk nebyla nouze. Jediné známky přírody v okolí klubovny byla deseticentimetrová plíseň v kuchyňce masny. Bylo to velmi poučné. Byl jsem jat jakýmsi obdivem, že je někdo v těchto prostorách schopen a ochoten skautovat. Jako bříza, která se uchytila v okapu. Vyrazili jsme na Petřín přes centrum.
"Koho volíš? Losnu nebo Mažňáka?" Ocitli jsme se náhle ve Stínadlech. Na Petříně Mandík ukecal slevu, takže jsme se za levno nasmáli, až jsme se za břicha popadali, když jsme viděli v zrcadlech naše pokřivené figůry.
U chrámu sv. Víta jsme nenarazili na nikoho menšího než na Dlouhého bidla. (Skvěle ho ztvárnil Tomkův kamarád ze školy Jaromír Dlouhý. Jeho jméno i postava ho pro tuto roli přímo předurčovaly.) Poznali jsme ho podle listu ginga biloby v kabátě.
Cestou zpět jsme zabředli do křivolakých uliček tajemné Řásnovky. Večer pak proběhla volba Velkého Vonta. Přišel se na nás podívat i pražák Kiwi.
Tato výprava byla opravdu v mnohém netradiční. Vždy když se vracím z výpravy těžko se v Plzni dýchá ten městský vzduchu. Teď tomu bylo naopak. Když jsme vystoupili na plzeňském vlakovém nádraží, měl jsem pocit, že vdechuji křišťálový himalájský vítr.
Prosinec
Začátkem prosince středisková formace Svět vlčat opět uspořádala Mikulášskou nadílku. Mikuláš ztratil kouzelnou berlu, když šel na špacír po Homolce a bez ní nemohl obdarovávat. Naštěstí existují skauti, kteří mu ji pomohli najít. Nadílka byla poznamenána silně arktickými podmínkami, které se nám nepodařilo zlomit ani v klubovně homoleckých skautů, protože jejich plynová kamna nám vypověděla poslušnost.
Vánoční oddílovka proběhla tak nějak tradičně... cukroví, Bingo, koledy, pouštění lodiček se svíčkou po řece (Pajasan se při té příležitosti vykoupal)...
Už aby byl tábor.
Jirka Křenek - Václav