Třiapadesátka /skautský oddíl Šedá Střela Plzeň
Historie oddílu od roku 1997
Od roku 1997 se vedení oddílu vystřídalo více vůdců a tak za ně za všechny převzal jejich úlohu br. Jirka Křenek - Václav a sepsal tuto nejnovější část historie našeho oddílu, dejme mu tedy slovo:
1997
Tábor se uskutečňuje pro skauty 3 týdny, pro vlčata dva (společný týden se týká těch starších z chlapeckého a dívčího oddílu).
Na tábor se navracíme na staré tábořiště k soutoku Výrovského a Kosovského potoka.
Tábor tentokráte probíhá trochu netradičním způsobem - první týden tábora je společný pro Šedé rovery a rangers. Tento týden byl nezvykle zproštěn větší části táborového drilu a byl zaměřen především na pohodu. Ještě nezvyklejší se nám potom zdál nájezd vlčat a návrat k táborovému řádu na další dva týdny. Ale všechno má své. Otec letošní celotáborové hry (CTH) Sošky (nebo spíš Šošky) byl bratr Turbánek. Závěrečné kolo hry mělo pro Jirku a Baumana klíčový význam v jejich dosavadním i budoucím životě - po víceméně neúspěšném zápolení ve hře během tábora nakonec prohráli i závěrečné kolo, a proto se rozhodli, že začnou časovat světaběh jako před Šoškami a po Šoškách. Útěchou jim v těch těžkých chvílích byla hřejivá věta bratra Rudolfa (ten nesl porážku mnohem lépe): "K večeři budou knedlíky s cibulkou." Tábor je ve znamení bordó triček s hlavou výra.
Na sklonku léta opět vyrážíme se staršími "šeďačkami" na dobrodružné putování, tentokrát podél řeky Střely.
Vlčata i roveři se umisťují na 3. místě v Memoriálu Jožky Knappa.
Na výpravě do Rokycan vzniká roverský pětilístek PATOJIBARA s heslem "Keep up the fire", který bude mít v následujících letech lví podíl na vedení oddílu.
1998
Další zelený víkend byl opět ve znamení okopávání obrubníků - několik nás je dokonce vyfotografováno při této bohulibé činnosti v novinách.
Vlčata vítězí v okresním kole Závodu vlčat a světlušek, na oblastním kole v Přešticích končí na 6 - 7. místě.Získáváme na tuto louku povolení k táboření na léta 1998-2000.
Před odjezdem na tábor na poslední chvíli sbíjíme za hrozných veder podsady z prken darovaných od našeho Old skauta br. Pavla Gallivody. Tábor rozbíjíme na starém dobrém tábořišti u Výrovského potoka.
Po stopách Cyra Smithe nás provází bratr Turbánek. Celý tábor je kořeněn nočním ospalým vysedáváním v Turbánkově stanu a luštění tajné zprávy, což bylo koloritem letošní CTH. Velkým slavným počinem letošního tábora je poražení "velkého stromu" (dva roveři porazili obrovský suchý smrk, bohužel už měl jiného majitele- červotoče a kůrovce). Na podzim vítězíme na Memoriálu Jožky Knappa v kategorii roverů a vlčat.
V říjnu vystupujeme na Radyni při střediskovém výstupu. A dál pokračujeme v práci na klubovně- teď jsou na práci obklady stropů. Zahajujeme hru " Ferda Mravenec". Na oznamovateli se objevuje velký plán této hry.
Dál pokračuje proces utěšování klubovny - po parketové podlaze přicházejí na řadu stropy, aby jim to nebylo líto a pobíjíme je prkny.
1999
V únoru pořádáme s šeďačkami společný víkend se zpívanou a výpravou do bazénu v Mariánských lázních.
Letošní tábor je zvláštní hned několika příznaky najednou. Za prvé místem - tábor se nekoná u Holostřev, ale na tábořišti 77. oddílu Albatros u Hrádku u Sušice, za druhé osazenstvem - na ne příliš velké loučce jsou stojí vedle sebe totiž hned dva táborové kruhy, jeden náš a jeden Šedé střelky. CTH byla tentokrát svěřena do rukou roverské družiny "PATOJIBARA", která se inspirovala v antických bozích a hra se jmenovala PERTYPERLY. Ke zchlazení horkých hlav nám sloužil rybníček nebo ledová říčka Ostružná (táborově Ostružina). Letošní trička jsou tmavě zelená se symbolem tábora.
Bylo věru třeba nejen kvůli solidním vedrům, ale i kvůli nesvárům s "šeďačkami". Záhy se ukázalo, že soužití na jedné loučce nedělá dobře vedením obou našich oddílů a tábor skončil rozvázáním frojndšaftu se šeďačkami, což nás mladší trošku mrzelo. I tak to byl pro všechny krásný tábor s výlety na Svatobor, Rabí...
Vlčata jsou na Knappáku druhá.
Na podzim se ještě odehrává památná událost. do našeho chlapeckého oddílu vstupuje sestra Any. Na změně pohlaví netrváme.
2000
Hned v lednu podnikáme výpravu do Údolí písečného červa, v březnu do Leopoldova poblíž Radkovy chaty. 24. března 2000 také pořádáme téměř masovou akci Setkání po deseti letech obnovy Třiapadesátky. Z pozvaných 170 bývalých i současných členů se jich dostavilo 67, což je také úctyhodné číslo.
Oldskauti brigádami a příspěvky nashromáždili 16 tisíc Kč a zakoupili 7 m teepee pro oddíl na tábor k večerním šplechtům u ohně a předali ho oddílu na srazu generací.
Před odjezdem na tábor opět stloukáme podsady z prken od bratra Galivody, jak jinak než za strašných veder. Na tábor se vracíme k Výrovskému potoku, kde se Patojibara vtělila do role Inků, ve kterých zůstala po celé CTH. Netušíme, že už se poslední rok v klidu brouzdáme k Výrovské přehradě a běháme po "Svážné" a netušíme, že tábořiště nám na další léta zabere nějaká pražská organizace. Záhadným způsobem byla pronajatá louka Pozemkovým Fondem v Tachově odprodána org. GEMINI s.r.o., Praha.
2001
V zimě konáme výpravu na Špičák s ne příliš hojnou účastí. Oddílová rada má plnou hlavu starostí, kam se vrtnout na tábor, protože tábořiště na Výrovském potoce už není "naše". "Naštěstí" se tou dobou rozpadá oddíl lutá střela a my jeho zbytky (vlčata: Cimbál, Mandík, Pája, činovník: Šnek) pohlcujeme i s tábořištěm u Ostřetína. Místo je to na náš vkus trochu nezvyklé. Byli jsme zvyklí mít tábor v údolí u potoka. Tohle byla otevřená louka jen s pramínkem vody a s výhledem do širého okolí na kravské pastviny. Trochu nám dělal starosti vítr, který si několikrát umanul, že nám vezme kuchyni, ale nakonec vše dobře dopadlo. Potok zastoupil blízký rybníček s rezavě hnědou čirou vodou. Asi dvě stě metrů od našeho tábora vyrostl tábor smíšeného plzeňského oddílu lutá střelka, se kterou jsme hráli známou terénní hru "Kulíkárna". Patojibara tentokrát připravila téměř divadelní CTH Nikola Šuhaj - toho ztvárnil br. Pajasan. Koloritem celého tábora byly endérácké kloboučky, které sehráli roli loupežnických kostýmů. Další výraznou postavou hry byl zlotřilý Kryšpín, kterého obsadil br. Kiwi.
V září podnikáme první nábory na školách, protože máme žalostně málo vlčat a počet dospělých lidí v oddíle přerostl počet dětí. Nabíráme romské chlapce ze sídliště Vinice, se kterými máme bohužel ty nejhorší zkušenosti a ani v oddíle dlouho nevydrželi.
2002
Na jaře se účastníme Západočeského jamboree na plzeňském výstavišti.
Táboříme opět u koňské vesničky Ostřetín. Počet vlčat je opět přibližně vyrovnán s počtem dospělých. Malebné slůvko Mumlava bylo názvem letošní CTH. Nechali jsme se inspirovat hudební skupinou Jablkoň. Hra se tentokrát ponořila do vodní říše a její otěže pevně drželi v rukou strážci pramene a tajemní mniši s píšťalkou.
Na podzim přebírá vedení oddílu od Marka bratr Dzin na slavnostní oddílovce, kam se dostavil i br. Čingo a další oldskauti a oldskautky (Blanka, Danajka...).
Do oddílu se po letech absence (studium mediciny) vrací br. Puštík a jako porodník by mohl ovlivnit nábor do našeho oddílu.
Opět vyrážíme verbovat do škol. Tentokrát dopadají nábory trochu lépe.
Na podzim podnikáme několik výprav (např. podél Berounky).
2003
Z jara podnikáme výpravu na Javornou.
V dubnu jedeme na víkendovou výpravu do ekologického střediska Ametyst, které jistou dobou sídlilo v Černotíně u Dobřan. Jedním ze zakladatelů střediska je sestra Sojka (z Šedé střelky).
Už by to asi chtělo nějakou změnu, ale táboříme opět u Ostřetína. Břímě CTH tentokrát částečně snímá z beder Patojibary čerstvá (o to méně vytrvalá) síla bratr Puštík jeho hra z tématikou burských válek Mafeking. Hra je hezky zdokumentována a hereckými scénkami a taškařicemi jen hýří. Závěr tábora Dzin ozajímavňuje zprávou, že pokládá vedení oddílu a je třeba zvolit nového vůdce. Po dlouhých debatách a rozvahách v týpku i jinde se rozhodujeme, že v září povede oddíl bratr Tomek Křenek. Má to obrovskou výhodu, že k jeho osobě máme bratra dvojče br.Jiřího Křenka, který ho může v nebezpečných okamžicích zastupovat a vůdce oddílu bude chráněn. V srpnu si užíváme roverského putování v Předšumaví, které poslední den Bauman, Tomek a Václav završují heroickým výkonem - pěšky z Velhartic do Plzně za jeden den (cca 70 km).
Neleníme a podnikáme opět nábory ve školách. Náborová hra "Dokresli prasátku ocásek" konečně sklízí úspěch a nám nevadí, že "teď ocásek trochu běží za prasátkem", protože přijímáme asi jedenáct nováčků a konečně se z nás opět stává plnohodnotný oddíl. Každý měsíc pořádáme jednu výpravu.
2004
V únoru bratr výletář Bauman domlouvá s místními skauty výpravu do Kašperských Hor, kde přespáváme v jejich klubovně na lyžařském svahu. Účast je natolik hojná, že se část z nás starších rozhoduje pro přespání ve stanu. Další akcí je také povedená jarní výprava na faru do Domaslavi. Nevšední zážitek nám také poskytnul střediskový výjezd Postřeliny.
Týden před táborem nám bratr Kuře vypravuje velmi špatný vtip, že naše tábořiště u Ostřetína je obehnáno probíjející ohradou a popásají se na něm krávy. No, člověk nikdy neví, a proto jsme se záhy na tábořiště vypravili. Pohled na kravinci ztřísněnou loučku uvězněnou v ohradníku nám zkřivil obličeje v bolestný škleb. Ze zoufalství si říkáme, že kdyžtak budeme vždycky přelejzat přes ten ohradník, a že kravince odklidíme...ale vidíme, že to nikam nevede. Jedeme hned na úřad do Bezvěrova, kde nám vydali povolení k táboření. Ještě komičtější nám připadalo, že hygiena nám tedy vydala povolení na tábor v kravské ohradě. Na úřadě v Bezvěrově nám jakási úřednice sděluje, že starosta je na dovolené. Nakonec se společnými silami dopátráváme, že nám už několik let vydávají povolení na pozemek, který jim nepatří. Paní úřednice nám nabízí náhradou "tábořiště" na zahradě místní mateřské školky.
Ještě večer se schází u Radka v klubovně krizová rada na záchranu letošního tábora. Po všemožně krkolomných návrzích (např. vmáčknout se na louku ke žluťákům) vychází jako nejlepší řešení tábořiště u Kosího potoka. Jediný háček byl v povolení od majitele louky (majitele se nám nepodařilo od zimy sehnat). Během jednoho dne obíháme povolení od lesů a hygieny a začátkem července jako vždycky jedeme šťastně na další tábor. Uf, že nám to ale letos dalo zabrat.
Místo na soutoku Kosího a Kořenského potoka považuji za jedno z nejhezčích tábořišť, na kterém jsme kdy byli. Celotáborová hra si letos vysloužila název podle hlavní postavy, kterou byl charismatický děd, tedy DĚD. Na táboře máme návštěvu, tajemného cyklistu, který je jedním z pronajimatelů louky a člen Woodcrafterského kmenu, který tuto louku několik let využívá. Včas nám bylo oznámeno, že příští rok si musíme najít jiné tábořiště.
V září opět nabíráme několik nováčků ze škol.
Na podzim jedeme na víkendovou výpravu do Prusin - nového působiště Ametystu. Společně se Stříbrnou střelkou hrajeme hru O plzeňský poklad
Vánoční odddílovkou jsme se rozloučili s dalším rokem.
2005
V únoru bratr výletář Bauman domlouvá s místními skauty výpravu do Kašperských Hor. Ano, tento rok je vskutku v čemsi podobný tomu předcházejícímu. Ovšem my víme, že nikdy nic se neopakuje úplně stejně. Kašperští skauti byli vyhnáni z jejich dosavadní klubovny, která nyní slouží v rámci zrůdně komerčního a strojového lyžařského areálu k prodeji piva, párků a jiných pochutin. Inu, doba jde kupředu. Skauti se ubytovali v náhradní klubovně o kousek dál proti sjezdovce. Změna je život. Jistá změna se během Kašperské expedice odehrála i v našem oddíle. Bráška Pája po dohodě s námi opustil oddíl. Další akcí je také povedená jarní výprava na faru do Domaslavi. Pozorný čtenář jistě zaznamenal další nenáhodnou podobnost s rokem 2004. Výpravy do Domaslavi mají vždycky své výjimečné kouzlo. Fara dýchá jakýmsi tajemstvím a vane z ní příjemná energie. Bratříčkové Kasky, Křeček a Mlok zde skládají vlčácký slib na louce u lesa. Mrazivá teplota dodává slibovému ohni trochu jinou atmosféru než při táborových "slibácích".
Propuklo jaro a spolu s ním starosti o tábor. Tábořiště posouváme asi o 9 km proti proudu Kosího potoka k bývalému Českému mlýnu. Letos shánění tábořiště nebylo tak dramatické jako loni, a myslím, že to nikomu nevadilo. Před táborem ještě podnikáme s několika odvážnými vlčaty a skauty (Křemílek, Kotva, Mončičák, Atlet) výpravu do těchto míst. Celá svita je od rána do večera bičována neúprosným vedrem a jen chladivé vody Kosáku jsou nám útěchou. My alergici si přímo chrochtáme, protože pan Mička zrovna svým traktorem žne okolní luka a za ním se zdvihají obrovské žluté pylové mraky.
Konečně tábor. Všichni to známe, celý rok na něj čekáme a teď se zdá, že ten rok byl okamžik. Zase nám ze svého tracku kyne pan Hauptman a jeho paní (snad si to kynutí nevyloží nějak osobně). A přece je to vždycky jiné. Tentokrát nám se stavbou pomáhá několik tatínků, aby věděli zač je toho loket. Na táboře rychle vlčíme. Není divu, protože celý tábor je podmalováván skřeky Mauglího, Baghíry, Balůa, Akély, Rakši, Šedáka, syčení hada Ká... Zase krásná část roku za námi. Pro nás co jsme nastoupili do pracovního procesu byl návrat do Plzně skutečně pecka.
V září opět zahajujeme... a když je září, tak už jsou vlastně skoro Vánoce, a když se přehoupnou Vánoce, tak už je vlastně skoro tábor :-)
2006
Ono se řekne napiš historii oddílu za rok 2006, ale napiš jí... když už člověku není devět a paměť už tolik neslouží, mozkovna se marně snaží upamatovat, co jsem měl dnes k snídani, profouknout záhyby zanesené různým informačním balastem. 
Ale tak, snad přeci jen něco... ano, už si vzpomínám. Boby s fialovou střelou - první vlaštovka mezi mezi oddílovými akcemi, první plůdek ze setkání vůdců v zasněžené Železné rudě. Ne! Není tomu tak. Ono to tam v té hlavě je. Jen si vzpomenout. Před touto první vlaštovkou totiž předcházela jakási nultá vlaštovka, která na sebe vzala podobu dopoledne v tělocvičně s fialovou střelou.
Pátrám dále a již mi na mysli tane další akce. Masivní akce střediskového charakteru: Postřeliny poblíž Tišiny u Kožlan. Z mého pohledu velmi vydařená akce. Celá Střela se jakýmsi způsobem sjela na louce u Tišiny, kde tři dny všelijak zápolila v rámci zajímavých hříček a zábav, především bojovala proti černokněžníkovi Pentamorovi. Nerad bych nějak naši Šedou střelu vyzdvihával nad ostatními oddíly, ale... tedy chlapci, v tom mezioddílovém klání jsme jim všem dali na zadnici. Jnu, i takoví umí být Šeďáci.
Další výraznou záležitost dvatisícešestky mám spojenou především s osobitým horníkem, jehož některá slova bych zde rád zvěčnil: "Zdař Bůh nacházíte se ve štole Ondřeje Šlika kdo to byl Ondřej Šlik Ondřej Šlik byl horník který sfáral v tomto dole to co zde vidíte je důlní čerpadlo zvané horníky Prase jelikož když čerpalo tak chrochtalo nechci urazit pány inženýry ale tato rubačka zvaná Bejčák stála za ho a nikdo z chlapů s tim nechtěl dělat máme mrtvé studené necitlivé hnáty...", a tak dále a tak dále. Čárky a tečky ve větách jsem úmyslně vynechal vzhledem k intonaci a rychlosti řeči Pana horníka. Dokonce jsem uvažoval o vynechání mezer mezi slovy. 
Zkrátka, my kdo jsme tam byli víme, že mluvím o výpravě na letošní tábořiště a ten pán je z hornického muzea v Plané u Mariánských lázní. Hrstka nás průkopníků se vydala očíhnout terén na loučku, kde brzo strávíme dva týdny. Naše louka naštěstí o fous unikla jarním záplavám rozvášněného Kosího potoka, kterým podlehla okolní zabahněná lučiska (krom snad "luk Ženskejch", ale tyto louky byly na omak nepříjemné jako neholená tvář táborníka po jednom týdnu pobytu). Nádhera. Loučka krásně zapadlá, odříznutá od světa, tůň na koupání, romantika k pohledání. Nemohlo nás nenapadnout, že výpravu protáhneme až do tábora, ale to by se asi maminky setsakramentsky zlobily, takže jsme se vrátili zpátky do Plzně a alespoň jsme si neodpustili dvou a půl hodinové zpoždění.
Tááák. Tábor! Je to tu. V šest hodin zvoní budík a já si uvědomuji, že je to po roce zase tady. Dva týdny zcela jiných neměstských starostí. Kdy nás to omrzí? Asi nikdy... Náklad táborových věcí poznamenal (mám chmurné podezření, že trvale) naší klubovničku vyvaleným žulovým kvádrem, který bránil tracku páně Hauptmanna a jeho paní v průjezdu. Táboříme opět u Kosáku, ale opět trochu jinde (blíže k Černošínu), asi o pět kilometrů po proudu :-) Nebudu zde sáhodlouze, ale zajímavě, popisovat táborové dění a vše s tím spojené, poněvadž to přesahuje rámec této publikace (tuto formulku jsem se naučil na vysoké škole). 
Zmíním jen výraznou zvláštnost letošního tábora: byly tam s námi celou dobu dívky ze Stříbrné střelky. Domnívám se, že přítomnost obojího pohlaví na loučce výrazně zkvalitnila tábor. Rytmus cétéháčka udílel na svůj bubínek charismatický šaman, který napomáhal v boji proti mrzké pirátské lůze a spolu s našimi hochy a lesními lidmi dovedl kmen Bílých lidí ke svobodě.
Tábor, prázdniny a horké léto za námi. Řehole začíná. Nástup do školy, do práce či jinam. Zkrátka nic příjemného, až na to, že začíná také skautský rok a tedy další skvostná dobrodružství. Dejme se do toho. Hned první zářijové dny jsme podnikli my, starší chlapci, zátah na základních školách a, jak by řekl bratr Monti, zase nula mínus. Nabrali jsem, tuším, devět nováčků.
Na podzim jsme zasáhli do tradice oddílu tím, že jsme jeli do Kašperek o krásném babím létě, místo tradičního ledna. Příjemné...
Co dál?...co...ano. Oddílové jamboree a Knappův memoriál v jednom skautsky nabitém dni. Na Knappáku jsme obsadili nádherná předposlední místa.
Již na sobě pociťuji, že čtenář musí být četbou notně unaven, proto jsem se jal odstavce sekat, jako Baťa cvičky. Dostávám se k jednomu z posledních milníků roku 2006, a tím byla výprava na faru do Bukovce, jejímž koloritem bylo ohavné deštivé počasí, které nás hnalo do bývalého příbytku monsiňora Říhánka (kněz - bývalý obyvatel fary). Svou záhadnou přítomností nás občas oblažil zvláštní správce fary pan Drudík (zvaný Drudy), kterému bych někdy ještě rád potřásl špičkou ruky.
Letošní zima měla takovou zvláštnost, a ta zvláštnost tkvěla v tom, že vůbec nepřišla. Možná usnula, zapomněla, nebo se jí prostě letos nechtělo, ale zkrátka celou letošní zimu byl podzim. Proto jsem si mohli dovolit tolik podzimních výprav. Poslední z nich už byla pouze jednodenní procházka z Rokycan do Šťáhlav, kde chlapci zkoumali stále se šířící stopu lidstva - odpady.
"Narodil se Kristus Pán, radujmééé séééé...". Šťastný a veselý Vánoce, šťastný a veselý nový rok, šťastný a veselý
Jirka Křenek - Václav